- 1. srpna 2010 -

POŘAD BOHOSLUŽEB VE FARNOSTI ŽLEBY A ZBYSLAV
----------------------------------18. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	1. srpna	18. neděle v mezidobí
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby eucharistická oběť
9:30 hod.	kostel sv. Václava Bratčice eucharistická oběť
11:00 hod.	kostel sv. Kateřiny Licoměřice eucharistická oběť
Úterý	3. srpna
18:00 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy eucharistická oběť
Sobota	7. srpna
16:00 hod.	kostel sv. Václava Bílé Podolí za rodinu Ehrenbergerovu a ozdravění rodových kořenů
18:00 hod.	kostel sv. Václava Horky za boj o život Pavla Šnajdra
----------------------------------19. týden v mezidobí----------------------------------
Neděle	8. srpna	19. neděle v mezidobí
8:00 hod.	kostel Narození Panny Marie Žleby za farníky
9:30 hod.	kostel sv. Gotharda Potěhy za rodinu Andělovu, syna Pavla a rodinu Duškovu
11:00 hod.	kostel sv. Kateřiny Licoměřice bohoslužba slova se sv. přijímáním (P. Minář)
11:00 hod.	kostel sv. Bartoloměje Okřesaneč eucharistická oběť

>>Úmysly apoštolátu modlitby: na měsíc srpen 2010
všeobecný:	Aby ti, kdo jsou bez práce, bez domova nebo v jinak tíživé situaci, nacházeli porozumění, přijetí i konkrétní pomoc v překonávání svých obtíží.
misijní:	Aby církev byla „domovem“ pro všechny lidi a s ochotou otevírala dveře těm, kdo trpí rasovou či náboženskou diskriminací, hladem nebo emigrací v důsledku válečných konfliktů.
národní:	Abychom našli odvahu a sílu překonávat zlo dobrem i tam, kde se objevuje v podobě nenávisti, násilí a rasové nesnášenlivosti.
místní:	Za mládež v našich farnostech.

Změna vyhrazena - aktuální informace na www.farnostzleby.cz

Až budeme plnou ledničku vnímat jako dar

Co se můžeme naučit od lidí z chudých zemí?

Na svých cestách pořád zjišťuji úžasné věci. Lidé v chudých zemích, v Indii nebo Africe, vypadají mnohem šťastnější než my. Dovedou se úplně rozzářit, umí se úžasně radovat a rádi se smějí. U nás v Evropě se s takovou radostí ze života moc nesetkáváme. Kolik potkáváme zasmušilých lidí a jaké všelijaké výhrady máme ke svým životním podmínkám! Jak je to možné? Mají se snad lidé v Indii a Africe lépe než my? Rozhodně ne, ale to, co my považujeme za samozřejmé, je pro ně důvodem k radosti. To, čeho my si sotva všimneme, je pro ně cenným darem. Jak dlouho vydrží dítěti v Africe malá radost! Jak vděčně reagují na dobrodiní i dospělí! A jak se jim daří? Plesá jim srdce radostí, když vstoupí do supermarketu a vidí přeplněné regály? Září jim obličej radostí, když v restauraci pročítají jídelní lístek a nevědí, co dříve si vybrat, protože všechno vypadá tak lákavě? Pravděpodobně ne. Samotný nadbytek zjevně ke štěstí nevede. V každém případě nevede k radosti, pokud jej vnímáme jako samozřejmost. Ale vděčnost přináší radost. Pocit, že jsme obdarováni, vede ke štěstí. Vědět, že za všechno dobré vděčíme Božímu požehnání, přináší radost. Vděčnost je nejlepším receptem na štěstí. A teprve až budeme zarovnané regály a plnou ledničku doma vnímat jako dar, bude pro nás i nadbytek důvodem k radosti.  (Notker Wolf)

A co za to dostanu? Pravá a falešná pokora

Člověk, který je v pokušení napsat knihu Pokora a jak jsem jí dosáhl, by nepsal knihu o pokoře. Kniha by se měla jmenovat spíše Jak zamaskovat pýchu. Pokora je především postoj, nikoli jednání. Pokora vyvěrá z naší touhy milovat.

Podívejte se na mě!

Když pozorujete děti v mateřské školce, můžete zachytit pohled, jímž se na vás zadívá dítě, které druhému půjčí pastelku nebo vrátí hračku, aniž by mu někdo domlouval. Beze slov se vás tímto pohledem ptá: Viděl jsi to? Co za to dostanu? Děti vědí, že za správné jednání bývají zpravidla odměněny.

Rosteme-li v pokoře, jednáme správně již z toho důvodu, že druhý člověk je hoden naší lásky – nikoli tedy proto, aby se nám dostalo nějaké odměny. Pokud očekáváme, že naši pokoru někdo odmění, brání nám to milovat druhé skutečnou láskou. Možná jste slyšeli, že když je vám dvacet, trápíte se tím, co si o vás druzí myslí. Když je vám třicet, je vám jedno, co si o vás druzí myslí. Když je vám čtyřicet, víte, že na vás stejně nikdo nemyslí. Čím jsme zralejší, tím méně nám záleží na tom, zda někdo pozoruje naše jednání. Již se netrápíme tím, zda za své jednání sklidíme potlesk.

Skutečná láska se nedává vést sobeckými ambicemi. Milujeme pro lásku samu. Když se někdy zachováte pokorně, můžete si položit otázku: Dělám to proto, abych na oplátku něco dostal? Možná nás někdo za naši pokoru pochválí – to by však nemělo být naší motivací. Děláme-li něco, co vypadá pokorně, jen proto, aby si nás lidé všimli, jde jen o převlečenou pýchu.  (podle Garyho Chapmana)