Známost s nevěřícím - ano, či ne?

Často dostávám na besedě s mladými lidmi otázky: Chodit či nechodit s nevěřícím? Vzít si nevěřícího za manžela? Jak poznat upřímnou víru u toho druhého?

V zásadě není možné použít nějaký lakmusový papírek víry. Důležitá je doba nezavazující známosti a nutnost trvalého otevření očí před svatbou. Po svatbě je naopak dobré, trochu oči přimhouřit.

Uvažujme o několika následujících otázkách.

Je věřícím ten, kdo nechává pokřtít své dítě?

Dříve jsem si i já myslel, že ano, ale praxe mne přesvědčila, že tomu tak bývá jen občas. V současnosti žádá o křest svých dětí značná část rodičů, kteří ani neví, co žádají, a nejsou si vědomi odpovědnosti, která jim ze křtu dětí plyne. Rodiče u křtu klidně odpoví, že se zříkají ducha zla i všeho, čím se pyšní, ale po křtu a odchodu z kostela žijí životem, který jejich slovům naprosto neodpovídá. Dále při obřadu vyznávají, že věří všemu, co se jim k věření předkládá, ale z věrouky neznají naprosto nic. Slibují navíc, že budou prvními svědky víry pro své dítě, že je povedou k Bohu atd. atd., ale jen co vyjdou z kostela, je všechno zcela jinak. Ritus byl vykonán, slavnost skončila a teď už jde jen o to - na všechno rychle zapomenout. Podobná je situace i v případech, kdy se plánuje uzavření manželství v prostorách kostela. Pokud se rozchází v kostele dané slovo se životním skutkem, budou se skutky rozcházet s danými slovy i mimo kostel.

Je věřícím ten, kdo věří, že "nějaký bůh existuje"?

I věření na takovou víru bývá zrádné. Věří-li pohané na sto bohů a křesťan jen v jednoho, můžeme potom klidně říci, že pohan je stokrát hlouběji věřící? Věřím-li, že na jiné planetě vesmíru existuje nějaký život, pro můj vlastní život to naprosto nic neznamená. Je nutné z víry žít.

Je věřící ten, kdo nosí na řetízku přívěsek ve tvaru kříže?

O tom snad není potřeba diskutovat.

Je věřící ten, kdo chodí v neděli do kostela?

Lidé jsou různí. Někteří si chodí v neděli posedět na sportovní stadion, a přesto o nich nemůžeme říci, že by jim sledování sportovního výkonu těch druhých prospíval na osobním zdraví. Jiní chodí v neděli do kina, a přesto na nich nikdo nevidí, že by jednali jako kladní hrdinové. Určitá část obyvatel chodí v neděli do kostela. Přesto, že řada z nic mimo kostel slyší, v kostele jako by ohluchli. Ani po létech pravidelných návštěv se v jejich životech nic pozitivního neděje. Snad sami znáte ze svého okolí manželské dvojice, které ani neví, kde je v obci kostel, a přesto je v jejich soužití dobro, láska a odpovědnost. A kolik "křesťanských" rodin, trávících v kostele 1 hodinu týdně, jim to všechno může jenom závidět. První riziko, které v sobě skrývá falešná zbožnost, vězí v tradici, která považuje za věřícího každého člověka, který jde občas do kostela. V horším případě je za věřícího vydáván každý, koho nechali příbuzní pokřtít v kojeneckém věku.

Pokud mám, po všech svých zkušenostech s pokřtěnými i nepokřtěnými, věřícími i nevěřícími všeho druhu, dát radu a odpovědět na výše položenou otázku, pak doporučuji sňatek především:

1. s duševně zdravým,

2. přirozeně normálním,

3. zralým, zodpovědným a

4. lidsky charakterním jedincem.

5. (na pátém, ale nikoli posledním místě) je výborné, aby měl živou víru v Boha. Tato nadhodnota dává nejen rodinnému, ale každému životu chuť, smysl a sílu.

Pokud se ovšem v povahových vlastnostech některého snoubence objevují rysy neslučitelné s převzetím odpovědnosti za manželské soužití (násilnická povaha, sobectví, chorobná žárlivost, sexuální deviace, chronický alkoholismus, agresivní rysy, lakomství, podivínství všeho druhu) není "chození do kostela" žádnou zárukou, že vztah bude mít hodnotu.

Sami ovšem nehledejme kvantitu a kvalitu víry nebo skutků u těch druhých. Především se ptejme sami sebe, kolik je takové víry a skutků v nás.

Potkáš-li potom, jako věřící křesťan někoho, kdo je pro manželství zralý, ale nesetkal se ještě s živou křesťanskou vírou, nepoznal rozdíl mezi životem s Ježíšem a životem bez Ježíše, je na tobě, abys mu toto úžasné setkání s Božím Synem pomohl zprostředkovat.

Abys i jemu umožnil poznat Krista, který dává maximální smysl lidskému životu.

To ovšem předpokládá, že bude zdravá, pravá a věrohodná především tvoje víra.